60 Vysočinou 2016

     Je něco málo minut po šesté hodině ranní a ve vísce Odranec se 65 nadšenců (šílenců) dává do pohybu. Někdo to bere během, jiný pochodem. Po pár desítkách metrů se z jednolitého houfu stává dlouhý had postav, který se nadále trhá na menší a menší skupinky a jednotlivce, jež se od sebe postupně vzdalují. Takhle začal již čtvrtý ročník čím dál populárnějšího ultramaratonu 60. Vysočinou. Po dvouleté pauze jsem se letos opět účastnil i já. Jelikož bylo mým osobním plánem vzít to tentokráte poněkud svižněji než minule, kdy jsme ve větší skupině akci pojali turisticky, rozhodl jsem se hned zkraje držeti se pánů TM a HV. A tak hned od začátku běžíme a běžíme a já velmi záhy zjišťuji, že představa držet se těch dvou celý závod je nesmyslná, jelikož mé fyzické síly na to rozhodně stačit nebudou. Asi po třech kilometrech se mi výše jmenování pánové začínají pozvolna vzdalovat. Pár minut je ještě držím na dohled, ale rozestup mezi námi je čím dál větší. K tomu se z vysočinských blat začíná nořit mlha a po chvíli jsem na trase úplně sám, alespoň kam mé oko dohlédne. Ve chvíli, kdy jsem ztratil navigaci v podobě dalších účastníků, jsem se také prakticky okamžitě ztratil, když jsem v lese netrefil odbočku (ten den poprvé). Naštěstí jsem si asi po 100 metrech uvědomil, že je něco špatně a začal jsem se vracet k rozcestí. Cestou mě navíc doběhl další člověk, se kterým jsme si navzájem potvrdili, že jsme sešli z cesty. Po opětovném nalezení správného kurzu už nás dohnala větší skupina dalších závodníků a mezi nimi i sportovci MR a MK, které jsem mimochodem toho dne ráno vezl autem. A tak jsem se rozhodl, že se připojím k nim. Kluci byli určitě moc rádi, protože moje společnost potěší každého. Já jsem byl taky rád, jelikož mi jejich tempo prozatím vyhovovalo. Navíc jsem díky MR, který je zkušeným horalem a veteránem šedesátky měl jistotu, že opět nezbloudím. A tak jsme se tou jarní přírodou trmáceli ve třech. Do kopců se šlo, rovinky a sešupy jsme se snažili běžet. Zajímavý bylo, že mi kluci v nerovném terénu vždycky trochu prchli a musel sem je často dobíhat. Bez ohledu na to, jestli se šlo nahoru, nebo dolu, ti dva valili stále konstantní rychlostí, místy i rychleji. Možná tak někde u první kontroly (18,3 km; 8:31 hod) jsem zjistil, že do cíle nejspíš nedorazím ani s touto dvojící, a že je otázka času, kdy mi i oni utečou. Nechal jsem si to však pro sebe a dal si předsevzetí, vydržet s nima aspoň do Sněžného.

   Na prvním kontrolním bodě jsem si dal něco vody, něco jonťáku, dvě tatranky a do kapsy jednu musli tyčinku. Pauza mě přišla celkem vhod, ale byla jen kratičká a už se muselo dál. Navíc to s námi šlo pěkně do kopce.  I přesto, že jsem chvílemi lapal po dechu, udělal jsem si čas říci chlapcům něco k okolní přírodě a oznámit jim kupříkladu, že ve zdejších lesích žije výr a že, skalní útvar, který míjíme, se nazývá Velká skalní stěna. Hoši měli jistě radost, že si z výletu kromě puchýřů a bolesti odnesli i něco užitečných vědomostí.   Zmínit by se rovněž měl poměrně vydatný déšť, který se na nás spustil asi hodinu po startu, a oblažoval nás cca 40 minut. Poté se udělalo hezky, skoro až ideálně, akorát těch kaluží a bláta na lesních cestách bylo celkem dost. To nás však nemohlo zastavit a byli jsme i přes tyto nesnáze odhodlání splnit vytýčený plán!  

   No a tak jsme šli a běželi, zase běželi a zase šli. Nahoru a dolů, rovně, dolů a zase nahoru. Já sem občas prohodil nějákej vtípek, ale nebylo jich zdaleka tolik jako při legendárním prvním ročníku. Takhle nějak jsme došli až do Sněžného (35 km), kde mi už opravdu začínaly docházet síly a cítil jsem potřebu pauzy. A tak jsem za touto malebnou vsí opustil dvojici MR, MK, která šla neúprosně svým robotím tempem a do Buchtova kopce jsem se už drápal pomalinku a sám. U budovy nukleárního radaru jsem si vyhlédl hromadu jakýchsi dlažebních kostek. Na ně jsem usedl a dal se do pojídání tatranek. V tuhle chvíli jsem měl opravdu velikou krizi a dokonce na chvilku přemýšlel, zda celý podnik předčasně neukončit a nenechat se odvézt do Odrance. Naštěstí mi pauza celkem prospěla, a i když několik prvních desítek metrů po opětovném zvednutí se na nohy bylo děsivých, časem jsem se opět rozešel. Sešel sem z kopce do Daňkovic a za nimi v krásném údolí na příjemné travnaté cestě sem zjistil, že krize je zažehnána. Aspoň prozatím. Dokonce jsem našel sílu chvíli popoběhnout. Následně se šlo kousek i po silnici, což mi ale momentálně vůbec nevadilo, naopak mi to udělalo celkem dobře, jelikož to byla vítaná změna od kořenů, výmolů, kaluží a dalších nástrah lesa.  

   Po chvíli však cesta opět odbočila do krutého a nemilosrdného boru. Zároveň s tím přišla kontrola a občerstvení Pod Štarkovem (41 km;  12:22 hod). Posílám do žaludku něco čisté vody a beru si asi tři musli tyčinky na energii. Je jí potřeba, neb moje pouť pokračuje prudce vzhůru ke zbytkům dávného hradu týčícího se majestátně nad okolím.  Po výstupu a průchodem přes zříceninu se jde opět prudce dolů směr Jimramov. Tady je cesta zase vcelku příjemná a já si dávám další nezbytný odpočinek v příjemném místě na lavičce u jakéhosi křesťanského poutního místa.  Pod dohledem Panny Marie doplňuju tekutiny a cpu do sebe další tatranky. Nohy chvílemi zase ukrutně bolí, ale jinak je mi celkem dobře a sem odhodlán dojít až do konce za každou cenu. Zároveň mě v této siestě dohnalo a předehnalo dalších 5 účastníků. Bylo to poprvé od těch dob, kdy mě opustili MR a MK co jsem spatřil další „šedesátníky“. Poté co jsem se opět rozešel, dorážím časem do Jimramova. Zde je na náměstí další kontrola (47 km;  13:37 hod). Přítomné paní zapisovatelky se ptám, zda-li už tu byli všichni a nejsem poslední? Tu to rozesmálo, s tím, že zdaleka nejsem poslední a taky, že už to mám do cíle opravdu kousek. Posledních pár kilometrů. Povzbuzen těmito slovy se tedy vydávám dorazit ten zbytek štreky, který se teď zdá být opravdu už za rohem. No jo, jenže právě na tuto část si na nás kulišáci z organizačního výboru schovali ty největší krpály a výstupy a tak se už kousek za výše jmenovaným městečkem drápu po modré skoro až do nebe a vždy za každou zatáčkou a houštinou nevěřím tomu, že ten kopec pořád nekončí. Na vrcholu zalesněné hory si opět musím odpočinout. Vzhledem k tomu, že nikde nevidím žádnou lavičku, sedám si na holou zem a pohodlně se opírám o balvan, který tam právě na mě čekal tisíce let. Vím o tom, protože mi to řek – zde se již možná podepisovala únava a menší kyslíkový dluh :-)

   Přese všechny nesnáze dokráčím středem na opětovné stanoviště Pod Štarkovem (55,5 km;  15:14 hod). Zde je právě poměrně velký shluk lidu, ale skoro každý sedí, nebo polehává. Mám vzato, že většina z nich má teprve před oním 15km kolečkem, které já sem právě dokončil. Tu procházku květnovou přírodou jim ze srdce přeju a už se zase drápu do kopce ke zřícenině. Tentokráte z ní však nepokračuju po červené na Jimramov, ale po modré už na Odranec, kde se nachází vysněná cílová páska… a vývar, klobása, pivo, limo atd. Při myšlenkách na všechny ty krásy, jenž mě už co nevidět čekají poněkud ztrácím koncentraci. Vítězoslavně si nasazuju sluchátka a pouštím si do mozku něco metalového. Po sestupu od zříceniny je lesní cesta celkem příjemná a široká a já jdu a jdu a jdu a neřeším nic a jdu dál a dál… a je mi úplně jedno, že už deset minut nebyla nikde modrá a jdu dál a… do prdele, kde je modrá?? Oblíbenou turistickou značku jsem začal opravdu postrádat ve chvíli, kdy se cesta, která měla vézt z lesa ven, začal stáčet přesně opačně, a když jsem si uvědomil, že už ji podezřele dlouho nebylo vidět. Následoval krátký telefonát s panem MR a bylo jasno. Odbočku po modré jsem minul a musel jsem se notný kus vracet. To jednoho v této fázi pochodu opravdu potěší. Trochu sem si nadával, ale zároveň jsem zjistil, že mě tato krajní situaci jaksi naplnila energií, jelikož jsem po opravdu dlouhé době měl dokonce dost sil na to, abych běžel. Po několika minutách svižného běho/chodu jsem skutečně na modrou narazil a odbočil po cestě, kterou jsem na poprvé úplně přehlédl. Stane se. A tak jsem se šťastně dostal z lesa, ale ještě sem nejásal, neboť následovalo místo, na kterém naše skupina zbloudila při prvním ročníku. A sice remízky v polích, kdy modrá po jednou mizí a člověk si může vybrat mezi třemi směry, kudy pokračovat s tím, že vysněná značka po nějaké době zase naváže. Jenže zvolit správný směr. Z pokynu v Itineráři jsem vytušil, že bych měl jít asi tak nějak rovně a doufat, že se modrá objeví. A tak sem nejistým a pomalým krokem vyšel k remízkům v dáli a bylo by to nejspíš všechno v pořádku, kdyby se mi nezjevil lesní muž – ano, opravdu tam byl – přiběhl ke mně a začal mě vehementně posílat nahoru: „všichni šli nahoru, celej den všichni chodili nahoru“. Nejistě mu poděkuju, a ikdyž tuším, že to tak být nemá, dávám na jeho slova a jdu dle daných pokynů. Značku v barvě nebe jsem však neobjevil ani po x set metrech a začíná mi být jasné, že jdu zase blbě. Poslední úsek závodu je pro mě asi zakletý. Naštěstí se asi po kilometru objevuje tabule s turistickou mapou, která mi potvrzuje, že modrá je ode mě asi 2 cm vpravo. Inu, už je mi jasné, že jsem měl jít rovně. A podle instinktu se vydávám cestou, která by snad měla na modrou natrefit. Jaká byla má radost, když jsem asi po 5 minutách spatřil v dálce 2 borce s hůlkama, jak se odpichují směrem na Odranec. Dohnal jsem je a zároveň s nimi spatřil onu prokletou i vysněnou blankytnou insignii. Byla tam a já věděl, že jsem zachráněn. Radost mě trochu přešla, když jsem viděl to stoupání, které nás čekalo. Asi dva kilometry do konce a nám zbývá už jenom vylézt na Sněžku…  Mobilizuju všechny síly a jdu. Chvíli kecám s těma dvěma, ale po zjištění, že jsou na tom fyzicky ještě hůř než já a že každých 100 metrů pauzírují je nechávám za sebou. Už to chci dojít v jednom tahu. Nohy pálí jako čert, podrážka příjemně čvachtá na popraskaných puchýřích a já se sunu jako zombie za potravou. Překonám kopec a už ho vidím! Asi kilometr přede mnou – Odranec.

   Pomyslnou cílovou pásku překonávám v čase 11hodin 13 minut. No, původní plán byl dostat se pod 9 hodin, pak pod 10… a pak už dojít a přežít. Svůj osobák jsem tak překonal „jen“ skoro přesně o hodinu. Nebýt zacházek a bloudění, mohlo to být ještě o něco lepší. Ale i tak, jsem pocítil radost a pýchu, že jsem to celý vůbec dokončil. A ten pocit, když si pak sednete, dáte si klobásu a pivo, to je k nezaplacení J O občerstvení se nám v areálu Kulturního domu staralo místní dobrovolné hasičstvo a ceny byly opravdu lidové, za což soptíkům patří velký dík. Půllitr kofoly za 15 v Chrudimi opravdu neseženu.

   Po příjemném posezení následovalo vyhlášení výsledků, přičemž vítěz oněch 60 kilometrů Vysočinou překonal za neuvěřitelných 5 hodin a 19 minut. Tady opravdu patří smeknout klobouk! Moje maličkost se umístila na celkovém 25 místě, přičemž jako perličku podotýkám, že úvodních 18,3 km k první kontrole jsem urazil za stejnou dobu jako posledních 5 km od poslední kontroly do cíle. Holt, ta poslední část mi moc nejde. Závěrem chci dodat, že hrdinou je pro mě každý, kdo se do akce 60. Vysočinou vůbec pustí a vítězem všichni ti, kteří ji dokončili! 

Tady se ještě v doprovodu horalů MR a MK řítím na první kontrolní bod Pod Tisůvkou.

Na kontrolu Pod Štarkovem (41 km) už jsem dorazil sám.

Na lavičce u tohoto svatého místa jsem posvačil.

A tihle mě zatím předběhli. 

Takhle hezký jsme to tam měli :-)