Moje chlapecká válka

Moje chlapecká válka - Bohdan Hryniewicz

 O varšavském povstání roku 1944 u nás moc velké povědomí není. Alespoň já mám takový pocit. O to hodnotnější mi přišla tato vzpomínková kniha přímého účastníka.

   V době vypuknutí Druhé světové války bylo Bohdanovi 9 let. Žil s rodinou ve stotisícovém Vilně na severovýchodě Polska (dnes litevský Vilnius). Němci až k nim do města nedošli, místo toho přišli 19. září 1939 z druhé strany Sověti. Polské obyvatelstvo nadšené rozhodně nebylo, ale přinejmenším v prvních dnech probíhala okupace poklidně. Sovětští vojáci se drželi v kasárnách a civilistů si nevšímali. A když už, nechovali se nijak nepřátelsky. Malý Bohdan si všímá toho, že Rudá armáda nebyla v nejlepší formě. Když vojáci pochodovali městem, neměli ani jednotné uniformy, někteří byli odrbaní a vypadali až bídně.

Zhruba po týdnu dorazila do Vilna jednotka NKVD a zdánlivý klid skončil. Začalo veliké zatýkání. Zmizely stovky lidí, tajní si přišli pro každého, kdo měl vysokoškolský titul, nebo se nějak veřejně angažoval. Zatýkalo se pořád a nikdo si nemohl být jistý, že není další na řadě. Prakticky každý ve městě znal někoho, kdo „se ztratil“. K tomu přišla výzva, aby se přihlásili všichni bývalí polští důstojníci. Těch pár bláznů, co tak skutečně učinilo bylo internováno a následně odesláno do Ruska. Jejich osudem byla podle všeho Katyň.

   Když v létě 1941 přišli Němci, brali je Poláci do jisté míry zprvu jako osvoboditele. Na nádraží se dokonce podařilo zadržet vlak plný lidí určených k „odvozu“ na východ, čímž byl mnohým z nich nejspíš zachráněn život. Navíc kdosi zveřejnil seznamy lidí, kteří měli být zadrženi v další vlně represí, mj. mezi nimi byla i rodina autora knihy.

   Ten si opět všímá vzhledu německých vojáků. Ti byly mnohem lépe vyzbrojení a vystrojení než předchozí okupanti. Celkově prý jako armáda působili daleko lepším dojmem. Polákům se však o mnoho líp nevedlo. Po pár dnech se dostavila řada restrikcí. Poláci nesměli vlastnit žádná motorová vozidla, rádia a spoustu dalších věcí. Němci rekvírovali hospodářská zvířata a potraviny, ale i prostředky městské hromadné dopravy. Bohdan i přesto na tu dobu nevzpomíná až tak zle. Dlouhé měsíce trávil společně s bratrem Andrejem na venkovském statku, kde se učili jezdit na koních a pomáhali při práci na poli. I dozor německých úřadu tu nebyl tak bedlivý jako ve městech.

  V roce 1943 rozhodla Bohdanova matka, že se i s bratrem a jejím přítelem odstěhují do Varšavy. Prozíravá žena už tenkrát věděla, že Němci válku prohrají, ale Vilno nezůstane polským městem a pohltí ho buď Litva, nebo Rusko. A tak se v dubnu 1943 ocitá náš hrdina ve Varšavě, kde ještě byly slyšet dozvuky dohasínajícího povstání v židovském ghettu.

Podnikavé a šikovné matce se podařilo sehnat krásný byt v centru města. Oba kluci začali chodit do školy a Skauta. Ten byl sice zakázaný, ale organizace tajně fungovala dál. Tady se kromě morseovky, učili mj. poznávat město, pamatovat si skryté průchody v domech, různé zkratky a možnosti úkrytu. Prostě všechno, co se mohlo hodit až přijde další, mnohem větší povstání.

Koncem července 1944 už byla slyšet ruská (autor Sověty zásadně tituloval jako Rusy) děla na východním břehu Visly a ruská letadla často nad varšavským nebem sváděla souboje s německými.

   První srpnový den to vypuklo. Polská „zemská armáda“ zaútočila po celém městě na německé cíle a snažila se využít momentu překvapení. To se podařilo a Poláci osvobodili celé centrum a většinu dalších městských čtvrtí. Oba bratři se k povstání nadšeně připojili a sloužili jako spojky, k čemuž jim mimochodem musela matka dát písemný souhlas. 13ti letý Bohdan sloužil jako pobočník velitele a spojka praporu „Nalecz“.Jebo bratr Andrzej skončil u jiné jednotky.

   Ačkoli se Polákům první úder podařil a nacisty zaskočil, nepodařilo se je vyhnat z města úplně. Od druhého dne povstání začala město bombardovat Luftwafe a nepřátelské dělostřelectvo. Povstalcům už se nedařilo rychle obsazovat celé ulice, natož čtvrti. Začal urputný boj o každý dům. Navíc se z nebe pojednou vypařila ruská letadla a Němci měli naprosto volnou ruku. Ani po zemi se Rudá armáda na pomoc městu nehrnula. Jeden ze základních předpokladů úspěchu povstání nepřišel. Němci dostali posily, přeskupili se a snažili se přebrat iniciativu.

  Přesto Poláci statečně bojovali a mnozí stále věřili ve vítězství. Prapor Nalecz, ve kterém sloužil Bohdan, v síle 200 mužů dokázal dobít zpět důležitou barikádu bránící přístup do jedné z hlavních ulic Starého města. Dále překvapivým útokem se 40 muži ovládl sousedící zámek ze kterého je nacisté neustále ostřelovali. Po pár dnech však už Poláci, aspoň ve Starém městě, museli přejít do obrany a útočnou iniciativu přebrali Němci a jejich spojenci. Na straně Třetí říše bojovali mj. jednotky složené z Ukrajinců, ruských Vlasovců a dokonce Azerbajdžánců.

   Nepřítel s každým dnem sílil. Na bojiště dorazily jednotky SS. Příslušníci divize SS Dirlevanger začali prakticky okamžitě páchat nejstrašnější zločiny na polských civilistech. A v tom jim ochotně pomáhali jak Ukrajinci, tak Rusové válčící na jejich straně.

    Bohdan se jako spojka často pohyboval přímo na první bojové linii. Pod palbou přenášel zprávy, nosil munici a pomáhal nosit raněné. Vojáci praporu zatím odolávali mnoha německým pokusům o průlom. Němci navíc začali používat civilisty jako živé štíty a kryti za nimi je nutili rozebírat barikády. To se pak povstalci většinou snažili zpřístupnit průchod a v určitou chvíli zakřičeli: Poláci, utíkejte. Načež zahájili krycí palbu. Část civilů se vždy podařilo zachránit, ale hodně jich bylo německou palbou povražděno.

V půli srpna byl prapor z barikády stažen a vystřídán. Tou dobou mu zbývalo 20 bojeschopných mužů. Náhradníci barikádu ztratili ještě týž den… Navíc se Bohdan dověděl, že jeho bratr padl. Na ulici byl zasažen střepinou a o něco déle zemřel v nemocnici. Koncem měsíce dostal Bohdan volno a možnost cestovat do zázemí v centru. Cestu musel absolvovat kanálem, neboť Staré město už bylo tou dobou od zbytku povstalci ovládaného území odříznuté. V centru absolvoval Bohdan koupel a po dlouhé době se pořádně najedl. Byl překvapen, jaký je v centru klid. Bylo to jak v jiném světě, přitom pár kilometrů od řeže první linie. Tady normálně fungovaly obchody, lidé se procházeli ve svátečních oblecích, seděli v restauracích, nebo lízali zmrzlinu. Jen zdálky sem dolehal hřmot zbraní.Bohdan dostal povolení navštívit matku, která v centru bydlela a tak se dokonce 3x po sobě vyspal ve své posteli. O bratrově smrti doma pomlčel. Sdělil pouze, že slyšel o bratrově zranění, ale víc toho neví, protože nesloužili ve stejném oddíle.

  Během těch příjemných chvil odpočinku se centrem roznesla zprávu o pádu Starého města. S ní se šířili zvěsti o strašných masakrech všech Poláků, kteří se nestihli včas evakuovat.

Začátkem září začali Němci ve větší míře útočit i na centrum. Tlak byl neúprosný a části města pod polskou kontrolou se stále zmenšovaly. Proto se zoufalí obránci rozhodli poslat tři muže jako vyslance za německo-ruskou frontu, aby zkusili domluvit alespoň nějakou podporu od Rudé armády. Dva z nich se do ruských linií skutečně dostali.Jeden „za odměnu“ skončil na dva roky v gulagu, druhému se dostalo sluchu a byl zařazen do polských jednotek v rámci ruské armády. Krátce na to Rusové opravdu alespoň letecky zaútočili na německé pozice poblíž důležitého Poniatowského mostu a provedli několik víceméně symbolických pokusů o letecké zásobování povstalců. Do města se také podařilo proniknout několika málo jednotkám polské lidové armády bojující v rámci RA. To byla samozřejmě vítaná posila, ale na obrat nepříznivého vývoje bitvy to bohužel zdaleka nestačilo.

Po dvou měsících bojů už bylo jasné, že povstání padne a hrálo se pouze o čas.Němci nabídli Polákům čestnou kapitulaci. To znamenalo, že pokud se vzdají bude s nimi zacházeno jako s regulérními válečnými zajatci. Navíc umožnili odchod stovkám tisíc civilistů, kteří v hořícím městě stále přežívali. Velení zemské armády v bezvýchodné situaci kapitulaci přijalo a tisíce zbývajících členů složilo zbraně. Bohdanovi se v doprovodu matky podařilo ztratit mezi civilisty a vyhnul se tak zajateckému táboru.

   Dále kniha ještě celkem obsáhle popisuje osudy Bohdana po skončení povstání až do konce války. Zajímavý mi přišel fakt, že Rusové poté, co vyhnali Němce, opět rozjeli mohutné zatýkání.V knize se uvádí číslo 60 tisíc zadržených a z velké části na Sibiř odvlečených lidí. Především pro příslušníky Zemské armády jakoby válka ani neskončila. Pronásledování pokračovalo dál. Navíc některá polská města připomínala spíše divoký západ. Rabující a znásilňující Rusové, do toho dezertéři z wehrmatchtu, SS, nebo Vlasovců, kteří už neměli co ztratit. Běžně docházelo k přestřelkám a vraždám. I proto většina Poláků dodnes nepovažuje příchod Rudé armády, tak úplně za osvobození.

   K tomu všemu v Polsku nezadržitelně utahovala šrouby komunistická strana. Bohdan s matkou se rozhodli, že zkusí štěstí jinde a po dobrodružné cestě se jim v roce 1947 podařilo dostat nejprve do Británie a o pár let déle do USA, kde začali nový život.

   Kniha byla rozhodně čtivá. Nejvíc mě bavila část popisující přímo povstání, ale téměř polovina obsahu se věnuje spíše osobnímu příběhu Bohdana před a po válce. Každopádně tomu koho téma okupovaného Polska a Waršavského povstání zájímá, můžu knihu vřele doporučit.  O varšavském povstání roku 1944 u násmoc velké povědomí není. Alespoň já mám takový pocit. O to hodnotnější mi přišla tato vzpomínková kniha přímého účastníka.