O létání

„A proto poletíte do toho Londýna právě vy, pane Jahůdko, za odměnu“ sdělil mi s úsměvem na rtech a zářícím pohledem náš generální. „Určitě máte radost, je to velká pocta“ pokračoval dál, zatímco mé tělo zalil pot a musel jsem se kousat do jazyka, abych neomdlel.  „Samozřejmě, moc mě těší, že zrovna já…“ slyším svůj hlas, který v pudu sebezáchovy odpovídá, zatímco mou mysl zahlcují obrazy trosek obřích dopravních letounů a tragických novinových titulků přinášejících zprávy o dalším a dalším spadlém letadle. „Já, mám vlézt do letadla. Já? Copak nikdo neví o mém panickém strachu z létání a z výšek všeobecně. Vždyť já nevylezu ani na rozhlednu, doma na balkóně se nesmím podívat přes zábradlí a já mál letět až do Londýna? Ne, ne, ne teď mu to řeknu pěkně nahlas! Mě tam rozhodně nedostanou! Tak, teď se nadechnu a hezky od plic mu to řeknu“.  „Vidím, že už se nemůžete dočkat“ nenechá mě promluvit ten tyran. „Já jsem to na poradě říkal hned, že budete nadšenej. Nakonec, je to váš projekt. Kdo jinej by ho měl investorům představit, než právě vy!“ A už se ten obrovskej, dvoumetrovej vitální padesátník žene ke mně, aby mi chlapsky potřás rukou. Snad mi ji neutrhne, připadám si proti němu poloviční. „Tak gratuluju, pane inženýre, je to pro naši firmu, oddělení a vás osobně obrovské vyznamenaní. Tak si běžte na logistiku vyzvednout letenku a můžete se začít těšit“ drtí mě optimistickým výrazem a šklebem od ucha k uchu. „Děkuji, pane ředitel, už tam běžím“ tomu chlapovi se nedá odporovat.

    „Dneska je úterý, letí mi to v pátek v poledne. To znamená, že mi zbývají asi tři dny života. Proč já?? Proč nemůže letět ten blbec Komárek? Protože jeho projekt za nic nestál. To mám za to, že jsem prostě nejlepší, cifix. Ale já nedám svoji kůži zadarmo. Provedu totální předletovou přípravu. Kde je ta letenka?“ vytahuju ten prokletý lístek z aktovky, abych zjistil, co zatím všechno vím. Letí mi to z Prahy, tenhle pátek, v pravé poledne. Bere mě tam společnost ČSA, tedy České aerolinky. A to strojem Airbus A 319.

     A tak si mažu housku s máslem, otevírám sklenici okurek a sedám si ke svému pracovnímu stolu, abych pomocí vševědoucího googlu a několika cestou z práce zapůjčených encyklopedií zjistil co nejvíce informací o odysee, která mě čeká.

    Poslední nehoda společnosti ČSA se stala v červenci 1976 na lince Praha – Bratislava a to stroji sovětské výroby IL-18B. Trochu mě uklidňuje skutečnosti, že sovětské letouny již zmíněná společnost ze své flotily vyřadila. No dobře. Ale co ty Airbusy? Ty padají každou chvíli! To co jsem našel, mě nepotěšilo. Od roku 1987, kdy byly uvedeny do provozu jich havarovalo už minimálně 25 a počet jejich obětí se blíží tisícovce. No jasně, je po mně! Proč by zrovna ten můj neměl spadnout?! Do zápisníku si zapisuju spoustu dalších statistik a technických údajů. Do diáře si učiním poznámku, abych zítra sepsal závěť. Večer před spaním jsem si pustil film Přežít, abych se inspiroval pro případ, že by pilot v mlze ztratil orientaci a zřítil se s námi v Alpách.

    Následující tři pracovní dny, jsem strávil jako ve snách, lépe řečeno, v nočních můrách. Každý den jsem doufal, že přijde generální a řekne něco jako: „tak Jahůdka, máte nakonec smůlu, ještě jsme to přehodnotili a místo Vás pojede Komárek“. Ale bral bych třeba i: „ do Londýna neletíte, to kongresový centrum, kde to mělo být, záhadně vyhořelo“. Bral bych prostě cokoliv, abych nemusel sednout do té 600ti tunové obludy! Kdo to jakživ viděl, aby takové monstrum lítalo?! Ale nic z toho se nestalo a můj výměřený čas, se neúrposně blížil. A tak jsem do záchraného báglu porovnal desítky konzerv a balení kondenzované vody pro případ ztroskotání. Přidal jsem tam i víceúčelový švýcarský vojenský nůž, atlas světa a podrobnější mapy Německa, Beneluxu, Francie a Velké Británie. Narychlo jsem si stáhl Návod na přežití od bývalého člena SAS Chrise Ryane a do konce po nocích věnoval pár hodin leteckému simulátoru řízení dopravního letadla. To pro případ, že by oba piloti snědli zkažené jídlo, omdleli a někdo by s tou železnou krávou musel přistát.

    No a teď už je pátek. Pozdě vymýšlet náhradní plány. Už není kam utéct. Stojím ve dlouhé frontě na odbavení zavazadel a připadám si jako hovězí skot, který se v řadě svých druhů blíží k jateční rampě. Při pohledu do mých zavazadel vytřeštil odbavovací úředník oči: „víte, že sebou na palubu nesmíte brát vodu v lahvi?“ – „Ale bez ní nepřežiju!“ – „Vždyť letíte jen do Londýna, tam jste za dvě hodiny a personál Vám určitě nějaké pití nabídne“. – „Ale co až spadnem, pak se bude hodit! Letištní zřízenec vyvalil oči ještě víc a přehrabujíc se v mé bagáži pokračuje zvýšeným hlasem: „na co máte ten nůž? A všechny ty mapy a technické výkresy letadla… hmm vy se chystáte převzít řízení a počítáte s tím, že spadnete?“ hledí na mě téměř hystericky s mým manuálem pro piloty v rukou.

   „Pane, pojďte s námi prosím“ kdosi mě chytá za ruku a já vidím dva přísně se tvářící uniformované policisty.  Přes mé chabé protesty mě trochu nešetrně dovlečou na tamní služebnu PČR. V holé místnosti 5x5 mě posadí na židli a zatímco ti dva vyhazují na podlahu všechny moje věci, příjde třetí, asi jejich šéf. Není v uniformně, ale v solidním, padnoucím obleku. Postavu má jako náš generální, na hlavě kratinkého ježka. Slušně pozdraví a po lustraci mých dokladů spustí: „tak pane Jahůdka, co to má všechno znamenat? – „ale já nevím, co sem proved, opravdu. Já mám letět do Londýna“. Holohlavý šéf pokývá hlavou a pokračuje: „vezete si poněkud nestandardní výbavu. Máte sebou zbraň a dost materiálu na výrobu jednoduché trhaviny. Navíc velice detailní plány letadla, hromadu technických údajů a manuál pro řízení dopravního letounu. Vy jste se chystal pilotovat?“ – „To bych prosím nerad, velmi. Jen jsem chtěl být připraven na všechno“ odpovídám a otírám si opocené brýle.   „Co chcete dělat v Londýně?“ – „Já tam prosím nechci, ale náš pan generální mě tam vyslal představit investorům nový projekt, jehož jsem, bohužel, autorem.“ – „Ahaa, takže vy nemáte zájem tam doletět“ zahlásil onen muž a tvářil se přitom jako komisař Schimansky těsně předtím než odhalí vraha. „Ale naopak“ rezolutně odmítám jeho vizi: „já mám největší zájem na tom, aby let proběhl v pořádku. Když už neposlali Komárka a musím já, tak to chci samozřejmě přežít a…“. „Kdo je Komárek?“ vykřikne muž v obleku a chce rychle něco dodat, v tom ho naštěstí přeruší jeden z uniformovaných policistů: „pane šéf, von asi nekecá. Tady jsme našli nějaký technický lejstra, to bych moh bejt ten projekt o kterým mluví. Pak tady má napsanou adresu hotelu, kde má rezervaci. Pozvánku do nějákýho jejich kongresovýho sálu a program nějaký inženýrský konference. Navíc měl v peněžence hotovost v librách. A dokonce, ta letenka je zpáteční. To vypadá, že tam opravdu chce doletět.“

  Holohlavý obr si mě přeměří pohledem a naprosto mě zaskočí otázkou: „umíte arabsky, četl jste Korán“ – trochu vyvalím oči a pravdivě odpovím: „ne, ne“. Cosi si zamumlá pod pomyslné vousy: „po kolikátý vlastně letíte? – „Dnes mám premiéru. A mám z toho hrůzu“. Vyslíchající rozhodí rukama a napůl naštvaně, napůl poněkud uvolněně hovoří: „proč jste to neřek hned proboha? Vy jste typickej vystresovanej prvoletec. Ale na co si berete do Londýna do hotelu nůž, hromadu konzerv, termosku, ešus, vařič a další takový blbosti“ – „Když já jsem za poslední tři dny viděl 6 katastrofických filmů a všechny tyhle věci by se hlavním hrdimům v jejich situaci náramně hodily. Chtěl jsem prostě být připravený.“ Chvíli na mě bezeslovně kouká a pak praví: „seberte si to a mazejte. Hoši vás doprovodí k letadlu. Snad to ještě stihnete. Nůž vám stejně zabavíme, s ním na palubu tak jako tak nesmíte a navíc v Británii je jeho držení trestný. Balenou vodu taky mít nemůžete… předpisy.“ Oba uniformovaní muži mi pomůžou naházet mé věci zpět do zavazadel.

   Personál našeho Airbusu mě sledoval s lehkou nedůvěrou. Přece jen, skoro až na sedačku mě dovedli dva policajti, jeden z nich si ještě neodpustil poškádlení směrem k letušce: „dávejte si na něj bacha“. Já sem tedy usedl do svého palubního křesla a pocit štěstí z toho, že se vše vysvětlilo a já konečně sedím na svém místě v letadle… sedím v letadle… které se chystá vzlétnout… vystřídala čistá hrůza. Vždyť ono se chystá letět! Mým štěstím v neštěstí byla skutečnost, že mě sem dovedli opravdu na poslední chvíli. Neměl jsem tedy času nazbyt, abych přemýšlel o tom, co mě čeká. Teď už se obrovský stroj začíná rozjíždět a rolovat po letištní ploše. „Kde jsou ty pytlíky, kde jsou ty pytlíky?“ šmátrám rukama kolem sebe. „Budete zvracet?“ozve se najednou kdesi velmi blízko starší ženský hlas a čísi ruka mi podává požadovanou proprietu. „To já jen tak preventivně“ odpovím automaticky a s hlubokým nádechem si uvědomuji, že vedle mě, blíže k okýnku, sedí postarší dáma. Na krátko střižená blondýna, tipuju ji tak na 60 let, celkem svěžího vzhledu, příjemně se usmívá. Snažím se opětovat úsměv, načež mi rychle přikládá papírový pytlík k ústům. „Ne, ne. Zatím snad nebude potřeba. Chtěl jsem vás jen pozdravit“ vysoukám ze sebe. „Aha, pardon. Já myslela, že… no nic. Tak já sem Magda. Těší mě“ potřesu ji podávanou rukou: „Dobrý večer, Jahůdka, taky mě těší“.

  „Přijdete mi nervózní. Poprvé v letadle.“ pokračuje Magda v konverzaci. „Ano, bohužel“ odvětím a otírám si zpocené čelo. „Na to si zvyknete, já si taky zvykla?“ – „Jak často lítáte proboha?“ – „Několikrát do roka, navštěvuju vnučku“. Opatrně skládám pytlík a vkládám si jej do kapsy, pro případ, že by na něj přece jenom přišlo. Magda se na mě stále dívá takovým milým pohledem a tak tedy pokračuji v hovoru: „a slečna vnučka žije v Londýně?“ – „ne, ne“ odpoví Magda: „my u okénka letíme do Helsinek“. Mým obličejem projede nervový tik. Po nabrání dechu se zmůžu na: „cože??“ načež opět začínám vytahovat zvracecí pytlík. „To byl samozřejmě vtip“ uklidňuje mě okamžitě Magda, zjevně polekaná mým zděšeným výrazem. „Samozřejmě, že taky letím do Londýna. Vnučka tam děla aupair“.  „Ach tak. To mi nedělejte, Magdo. Nemuselo by to dobře dopadnout.“ zlehka se uklidňuju. V tom mi kdosi opět sahá na rameno a já sebou trhnu, div nespadnu ze sedačky. „Uklidněte se pane, je všechno v pořádku?“ ptá se mladá pohledná letuška, která mi svým zájmem právě téměř přivodila infarkt. „To se radši zeptejte pilota mladá paní. Co já vím. Já doufám, že ano.“ Letuška i moje spolusedící si vymění udivené pohledy. „Mohu Vám s něčím pomoci?“ vrátí se ke mně mladá žena v uniformě ČSA. „Už tam budeme?“ zaskuhrám jako malé dítě. „Ještě to s námi musíte chvíli vydržet, pane“ pousměje se a už ji pracovní povinnosti ženou jinam.  „To se lehko řekne“ pomyslím si, zavřu oči a rozhodnu se, že zkusím tento strastiplný zážitek zaspat. Buď se probudím až v Londýně a nebo se neprobudím vůbec. Magda vedle mě zřejmě pochopila, že chci mít svůj klid a přestala se mnou komunikovat.

    A tak si chvíli sedím se zavřenýma očima, představuju si, že už je pondělí a já sem v bezpečí své kanceláře. Nebo ještě lépe, jsem doma a ležím v posteli. Svět se pode mnou nehýbe rychlostí 600km/h, pouze se pomalinku otáčí kolem své osy, tak pomalu, že to člověk ani nevnímá. A tak cítím, že pomalu usínám. Ano zaspím celý let a probudím se jako vítěz opět na pevné zemi. Nakonec i to hučení motorů se po chvilce zdá být uklidňující. Monotónní tlumený hukot… hmm občas nepravidelná rána a zase hukot… teď to s námi nějak poskočilo… hmm asi turbulence… „COŽE!!“ probírám se z mělkého snu. Rány v motoru a turbulence. Proboha. Je to tady. „Kde jsou moje zavazadla, kde jsou moje konzervy a mapy“ pronesu nahlas a rozhlížím se na všechny strany. Šokuje mě Magda, která mě sleduje s ledovým klidem. „Ale no tak pane Jahůdko, vždyť se nic neděje. Připoutejte se a zůstaňte v klidu. Trošku to s námi hází, ale to přeci není nic zvláštního. Já už to zažila mockrát“. „Podívejte se paní, do toho mi nic není, kdo s vámi kde házel, já na tohle nemám nervy“ odpovím poněkud úsečně. „Tak si vystupte“ odsekne uraženě Magda a otočí pohled k okénku.

  „To víš, že jo, babo. Ještě jim to budu usnadňovat“ pomyslím si sám pro sebe a zabořím se co nejvíc do sedačky. Hlavou se mi honí ty nejchmurnější myšlenky. „Udělá notář všechno správně? Nerad bych, aby v závěti něco pokazil. Kolegové z toho budou celý špatný, že už nepříjdu. Chudáci. To bude smutku… jen Komárek, ten neřád! Určitě zabere moji kancelář, vždycky mi ji záviděl. To je lotr, jak já ho nemám rád. Ani na pohřeb mi nepřijde. Úplně to vidím.“ Při zaobírání podobnými myšlenkovými pochody mi uniklo, že se mezitím náš vzdušný koráb bezpečně dostal s turbulencí. Z hlubokého zadumání mě jako blesk z čistého nebe probralo hlášení pilota: „Vážení cestující pod námi jsou slavné anglické bílé útesy. Za 5 minut budeme přistávat v Londýně na letišti Heatrow. Děkuje za váš let se společnosti ČSA a jménem svým i celého personálu vám všem přeji příjemný pobyt na ostrovech“.

 Srdce se mi radostí rozbušilo. Tak já budu žít! Minimálně do zpátečního letu. Podívám se na Magdu s vítězným úšklebem: „tak jste mě nedostali, co? Ty hydro“. Všechno si samozřejmě říkám pouze v duchu. Spolucestující se na mě opět velice mile usměje, čímž mě poněkud rozhodí až ze mě vypadne: „nashledanou“ – „nashledanou“ odvětí trochu překvapeně a rychlé dodá: „ale ještě nevystupujte, počkejte až přistaneme“.

   Přistání proběhlo za pár okamžiků a kapitán ho zvládnul brilantně. O chvíli později už s pocitem válečných hrdinů navrátivších se z nebezpečné mise vstupuju do letištní haly. Mám chuť políbit podlahu, ale neudělám to, bylo by to krajně nehygienické. Tak jsem tady, Londýne, živ a zdráv!  Pomalu mířím k eskalátoru. Obtěžkán krosnou, menším záložním baťohem a kufrem kostrbatě doluju papír s instrukcemi pro případ šťastného doletu. Začten do papírů vstupuju reflexivně na jezdící schody. Bohužel jsem svůj krok až moc natáhl, přehlédl jsem jeden mezischod, čímž jsem se dostal do nečekaného předklonu. Těžká výbava na zádech dílo zkázy dokonala, rovnováha je ztracená a už se kutálím jak balvan.

    Nevím už, co bylo dál, ale probudil jsem se až v nemocničním pokoji. Podle nápisů na povlečení jsem byl ve špitále sv. Tomáše. „Krátce po mém probuzení dorazil lékař. Štíhlý muž, šedivých vlasů, středního věku i postavy.: „Sir, přivezli vás s těžkým otřesem mozku. Navíc máte dvojnásobnou frakturu holeně pravé nohy a nalomené dva obratle. Museli jsme vás hned operovat.“ Nechá mi chvilku na vstřebání. „Ale já musím na konferenci“ dostanu ze sebe. Doktor se překvapeně usměje a povídá: „to Vás můžu uklidnit sir, zástupce Vaší firmy na vás čekal v hale a všechno ví. Mám vám vyřídit, že už to zařídil a místo vás sem na rychlo letí nějaký mistr Komárek“. Zkřiví se mi obličej a zavyju bolestí. „Doktor povytáhne obočí. Dám vám teď něco proti bolesti, měl byste zkusit usnout. Hned na to připne baňku s nějakou tekutinou k jedné z kapaček, které ze mě trčí a já cítím jak mě přemáhá spánek. Myslí se mi hodí jediné: „Komárek né, jen né ten blb Komárek… načež upadám do osvobozujícího ticha.