Výjezd do Minsku, aneb MS v hokeji 2014

Autorem článku je pan Buben. PS: první z odkazů na video je z neznámých důvodů tvořen kolečky a kostičkami, ale je plně funkční.

 

Belarus, Belarus, Belarus, aneb jenom kokot fandí rusákům, jenom kokoooot fandí rusákům, jenom kokot fandí, jenom kokot fandí, jenom kokot fandí rusákům !!!!!

 

V době, kdy jihlavskému kotli velel bájný vůdce Ivan Váňa Běloruský, IIHF rozhodla, nevím teda, jestli k nadšení nebo k šoku hokejově postižených lidí, že Mistrovství světa 2014 se bude hrát v Minsku, v městě, kde se zrodil náš bývalý fanatický vůdce dukláckých hrdel.

V době, kdy Na Klejce v Chrudimi vládl rok broskve, nějaký blbec vylosoval Minsk jako pořadatelské město MS. Bylo tedy jasné, že v rámci přípravy, rok 2013, bude rok vodky. Je skvělé, že vodka chutná každému…bléééé J.

 

Slovo dalo slovo, Ivan už roky dopředu sliboval, že zařídí ubytování atd., bylo tedy jasné, že výprava z Jihlavy bude velká převeliká. Nebo to tak aspoň vypadalo, před roky.

 

Bohužel jak plynul čas, změny v osobním životě donutili Ivana odejít z kotle, což samozřejmě způsobilo komplikace ve výjezdu. Moje osobní několikaletá touha jet do Minsku ale byla větší než tyto komplikace, čekal jsem tedy, kdy se toho někdo zhostí, zda i sám Ivan se ozve s nějakou tou myšlenkou, ale kde nic, tu nic, stále se nic nedělo, až nakonec jsem se organizace výjezdu zhostil sám. Rychle se utvořila sympatická 16 cti členná skupinka lidí. Ke smůle nám vypadnuvšího Vočka nahradil Olda Haiker J J. Co se v něm skrývá za poklad nikdo netušil…a co nám ukáže, co umí, to jsme snad ani vidět nechtěli J. Bohužel naše organizování zájezdu začalo až v lednu, lístky se však prodávali už od září J. Ale vše se podařilo vyřešit, vstupenky i ubytování jsme nějak po boji sehnali, a tak nadešel slavný čas odjezdu.

 

Naše sestava a rozdělení do aut bylo následující. Moje auto vezlo sympatického mě a sympatickou Hanču Buchtu, pak zajímavě nesympatického Juru a sympaticky nezajímavého Urbyho. Dvě Růžičkovič Hanky, Pali a Oldík tvořili další auto, třetí auto Nelka s Patrikem a sestry Grézlovi, alias Patrik a jeho harém, poslední auto mělo obsazení Martin Koten a Radek Kazda, ty jsme znali, a pak dvě neznámé osoby, Kamil a Martina.

Menší komplikace nastaly ještě před výjezdem, protože jeden z tydýtů v mém autě, jmenovitě Jura asi otevřel mapu a chtěl se dožádat nějaké kultury, chtěl při cestě navštívit Osvětim, debil ty joJ. Naštěstí druhý rozumnější tydýt Urby mu vysvětlil, že je to kravina, při cca 15 ti hodinové cestě si ještě dávat procházku na sluníčku, což řidičům jistě pomůže v kvalitní a bezpečné jízdě. By mě zajímalo, zda by byl taky tak rozumný, kdyby bylo v plánu zastavit se v hospodě na 4 hodiny, a ne na památce J. Co se týká prvního tydýta, kterému byla poznámka o návštěvě kulturní památky kategoricky zamítnuta, nejsem si doteď (  4 měsíce od této události již uplynuly ) zcela jistej, zda pochopil, proč mu to bylo zamítnuto, protože celý výlet se tvářil, jakoby mu mouchy uletěly J. I já se mu snažil vysvětlit, že při plánovaném odjezdu v klidu po práci, by to byla stejně noční procházka, a v noci se tam nemůže, protože tam straší. Stejně mám obavy, že mu to stále v hlavě vrtá, proč jsme tam nezastavili J.

No, nastal den odjezdu na cca 1270 km dlouho štreku, sjíždějící sraz jsme naplánovali někde u Ostravy. Naložil jsem ty dva tydýty a Hanču a jelo se. Když jsme přijeli na benzínku za Ostravou, nastalo zděšení. Olda byl již ve formě, jeho špatná komunikace i orientace v prostoru a hledání místa na čůrání naznačovalo, že osádka jejich auta je, co se teda týká alkoholu, hodně napřed vůči ostatním osádkám, největší vinu na tomto náskoku měl Olda J. Zde, pár desítek kilometrů od Jihlavy, jsem slyšel poprvé, vemte si ho někdo do auta J. Seznámili jsme s neznámými lidmi a jelo se dál. I s Oldou teda, který bohužel stihl nastoupit J.

 

Na další benzince jsme se nedohodli, kudy pojedeme. Já a Kotenovci jsme chtěli jet normálně přes Brest, Patrik a jeho harém hořejškem, tak jsme se mírově rozdělili. Ukrajina nám tento rozchod může jen závidět. Cesta i čas vyšli asi nastejno, takže to bylo nakonec jedno vlastně, kudy kdo jel J.

 

My dojeli na hranice a těšili se, co nás čeká. Informace co jsme měli od cestovky, co zařizovala lístky a ubytko, že na hranicích stály 6 hodin, nevzbuzovala pocit optimismu zrovna. Stáli jsme tedy na hranících a čekali, kdo nás obslouží. Obsluha byla ale jak v nějaké vesnické hospodě. Nikdo se k tomu  neměl, tak jsme začali hrát fotbal. Fotbalový talent Jura, kterému zejména centry nadělil sám pan bůh, mě nacentroval loktu tak, až stačilo asi 2 cm  abych si roztrhl ruku o ostnatý drát, co hlídal, aby někdo, kdo čeká delší dobu na hranicích nezdebilněl a nechtěl utéct, a můj míček by s námi dál nejel. Horváthův bochánek do vápna mě fotbalista Karlík poslal přímo lahodný J. Asi po dvou hodinách si nás ale všimli a my jsme šli na řadu. Bylo důležitý, dělat stále hlavně nenápadný……

Podepsal jsem asi 10 papírů, nutných ke vstupu do země, asi 5 krát ukázal pas, a kdyby chtěli, tak bych se tam i snad svlíknul, jen abychom už mohli jet dál. Po asi dvou hodinách jsme vstoupili na území pana Lukašenka. Byli jsme v Brestu. Na památky jsme se doslova vysrali, i když místní pevnost by za to asi stála, ale my si to hnali do Minsku. Mezi Brestem a Minskem nic není, jen dálnice. Je teda nutno říct, že byla velice kvalitní a jelo se víc než dobře. Akorát jsme čekali hluboké lesy, plné medvídků, hub, ještěrek a plazů, ale ono samé pole jen. Druhá část výpravy si mezitím prošla obdobím slávy, počíhal si na ně štáb místní televize, natáčející reportáž o přijíždějících hokejových fans, bohužel pro ně to teda zrovna vyšlo na ty naše J. Možná pro televizi  by bylo lepší vypnou kamery, kdyby věděli, kdo to přijede, a počkat až Patrik a jeho harém projede J Ale tak se dukláci aspoň stali slavnými J

vimeo.com/103330010

 

My mezitím dojeli doslova za minutu dvanáct do Minsku. Za minutu dvanáct znamená, že řidiči už by víc neujeli. Jura byl nevyspalej a já řídil tak, že jsem jel 20-30 minut a pak 10 minut pauza na zavření očí, měl jsem toho opravdu dost. Nechápu, že řidič druhého auta Radek, jel celou cestu sám, bez střídání.

 

Přijeli jsme tak do Minsku, a všichni do jednoho byli překvapeni zástavbou, co jsme viděli. Obrovské krásné budovy, všude se vše buduje, prostě jsme byli ohromeni. Nevím, co čekali ostatní, ale já byl opravdu v úžasu, jak Minsk vypadá. Toto jsem zdaleka nečekal. Ne že bych čekal nějakou vesnici, ale přeci jen Bělorusko nemá dobrý zvuk u nás. Ale co se týká Minsku, je to moderní město, které si s ničím nezadá s jinými evropskými velkoměsty. Možná jen chyběli nonstopky a dobré pivo J.

Dojeli jsme na vysokoškolské koleje, které po dobu šampionátu sloužili jako městečko fanoušků, ubytovali se a šlo se spát. Teda, to jsem si myslel, spát jsem šel asi jen já J. Nějak jsem zaspal i dojezd našich televizních hrdinů. Spím, spím, probudím se, jdu čůrat…. a tydýt Urby nikde. No nic, v klidu si to tak dále spím spím…a najednou…spím, sním, nebo co se to děje. Co to je za zvuky, bože co to je za sen.

Vnimaně vnimaně, požárná evakuacija"!!!!!!!!!!!….Kurva to se mě zdá nebo co to je. Kouknu vedle na inteligentně vypadajícího, evidentně nevyspalého a nic nechápajícího Juru, v tento okamžik máme oba dva podobný výraz J. Co to kurva je. Kouknu na postel, kde měl být Urby, ale ten stále chyběl. Vylezeme na chodbu, plnou nic nechápajících Jihlaváků J No, kouknem z okna, nikdo nikde, žádnej kouř, de se spát. Ano, spali by jsme, kdyby kurva zas se neozvalo z hlásiče vnimaně vnimaně, požárná evakuacija", to už si kurva dělaj prdel. Požární cvičení jak vyšitý na míru. Nicméně, zda to slyšel Olda s Urbym nevíme, byli totiž stále nezvěstní J. S obavami, kde ty dva jsou, zda se jim něco nestalo, jsme usnuli. Spíme, spíme a kurva zas vnimaně vnimaně, požárná evakuacija" ať už jdou do prdele, magoři. Jsem snad debil, abych uhořel v Bělorusku nebo co !!!!!!! Jediný, k čemu to zasraný hlášení sloužilo bylo, abychom opět zjistili, že Urby stále nebyl na svém místu J

 

Ráno se tak probudíme, opatrně nahlédnu na postel, kde má být postava Urbyho, ale Urby i jeho tragická postava stále chyběli J. Otevřu tak dveře od naší ubikace a jdu zjistit, co se dá a co nenajdu na zemi……

Plížím se opatrně do pokoje, kde měl spát Olda, a tam již vysmátý celý pokoj, ať se jdu na něco podívat….A co jsem našel na zemi v kuchyni, v úplně jiném bytě…aspoň že strefili patro….kdopak to tam ležel a hajal….Urbyyyyyyyyyyyy J

A jaké bylo jejich vysvětlení. Popili jsme, pak šli na diskotéku, tam nás nechtěli pustit, když jsme ukázali, že máme 2 miliony jejich v keši, tak nás pustili, všude náky holky, šli jsme k baru, ale i za místo u baru se muselo platit J. Při cestě zpátky jsme si na vás vzpomněli, že budete mít hlad, tak jsme vám koupili snídani… například celer….:), pak ještě při cestě potkali nějaký Slováky, tak jsme šli k nim, tam pak usnuli, pak šli ještě někam neznámo kam, tam se probudili a nevěděli kde jsme, ale nějak si vzpomněli na patro ve kterém bydlíme, a tam pak usnuli J

No, to se to chlastá, když se nemusí řídit…..

 

Ještě mě bylo oznámeno, že zatímco jsem spinkal, šli se jihlavští někam najíst. Ale najít hospodu to tady bude asi oříšek. Našli nějakou prasečinu, kde nosili nedopečené maso, hranolky až po jídle atd. Asi nás čekají tady pěkné dny. Nehledě na to, že všude byli tajní, teda jakoby tajní a nenápadní policisté, a že jsme prakticky hlídáni na každém rohu. No, zas si říkám teď s odstupem času, furt lepší, než aby se nám něco stalo. MS v Moskvě asi co se týká bezpečnosti fanoušků bude jiný oříšek.

 

Tak začal náš druhý den v Minsku. Večer hráli naši, my měli hlad, tak jsme šli do města, že na to utkání počkáme při škopku piva a že si to tady užijem, každý z nás, byl totiž aspoň na chvíli milionář…..

Vyrazili jsme do města…..

 Chvilku jsme hledali místo, kde bychom hrdla zvlažili, až jsme to našli. Půvabné místo, plně obsazené bratiami zo Slovenska, z pod Tatier. No, jako vždy, před zápasem s námi čobolák vysmátý, po zápase čobolák po tichu J.

Na této fotce z hospody si všimněte tydýta uprostřed, co tam dělá… může mě to někdo rozumně objasnit, ať pochopím jeho chování J. Jestli se jako schovává před deštěm, tušil, že bude pršet, umí předvídat počasí, protože obloha byla modrá, nebo se tam jako před něčím schovává.

 

Vypili jsme pár pivek, dali jídlo a šli na prohlídku města. Co jsme našli, nás pobavilo…tank J

Obhlídli jsme město, asi jsme viděli i nějaké památky, sochy, ale co nebo kdo to byl, nemáme tušení, a šli jsme na hokej. V metru jsme byli upozorněni, že nesmíme požívat alkohol. Asi došlo k nedorozumění, ale my jsme doprčic Češi a jedeme na hokej J. My prostě musíme pít. Každého z nás turnikety několikrát praštil přes koleno, protože notnou chvilku trvalo, než jsme zjistili, jak tyto přístroje fungují. Nejdřív jsem se smál, že to cvaklo Juru, smíchy jsem se popadal, co je to za debila, než jsem přišel na řadu já. Nejdřív rána zprava, jdu na jiný turniket, a další rána, paní z budky mě radši pustila turniketem pro těhotné a kočárky, který sama radši otevřela…

 

K utkání se vyjadřovat nebudu, hokej asi pěkný, vyhráli jsme, i když jsme opět neměli, ale na to se nehraje, na to se historie ptát nebude, že jsme hráli prd a vyhráli. Proto se nesmíme divit, když se naši tydýti, trošku rozjančili po zápase…..

Cestou zpátky na ubikaci, došlo ke dvěma zajímavým situacím. Do autobusu, plného Čechoslováků, v tu dobu si zpívající české a slovenské písničky, přistoupili dva zasraný rusové a začali vyšilovat a řvát rassija rassija….Některý jihlavák začal zpívat jeeenoooom kokot fandí rusákům, tipoval bych to na Juru….zpíval to celý autobus, až ty dva zkurvený synové matky velké rusy odešli. Na konečné zastávce došlo k výměně řidiče J

 

Starý běloruský řidič si to vše fotil a smál se, stejně tak jako nový řidič J.

Po vítězném zápase, jsme šli na pivko do fun fans zóny. Tato zóna byla naprosto obsazena policisty, nebo armádou, nebo co to bylo. Stáli kolem dokola kolem celého areálu. Nám to však nějak nevadilo, usadili jsme se, trošku popili ne moc dobré pivo, zaskandovali si…

 

a šlo se spát. Před spaním jsme si ale ještě zahráli na schovku….

 

 

Jihlavští lidé si pak šli na balkon zakouřit…..když se zpoza zdola i zhora ozvalo opět to zasraný rassija rassija…To samozřejmě vyvolalo českou jihlavskou protiakci….

vimeo.com/95298379

 

 

Tentokrát nejenom každý kokot fandil rusákům, ale díky Oldovi byl kokot každý, kdo prostě fandil někomu jinému než nám J. Takže kokot je Nor, protože fandí Norům asi, kokot je frantík, protože fandí Francii J.

 

Po dozpívání protiruských koled a dopití posledních pivek, jsme ulehli. Byl jsem docela unavenej a fakt se těšil na krásné sny. Třeba o místních holkách, jak se s nimi aspoň bavíme J J. Protože kontakt s místními holkami byl naprosto nulový J. Oni docela byly pěkný, to jo, my taky byli většinou docela pěkný, to jo J….ale nějak tak jsme usoudili, že ty pěkný, se s námi nechtěj bavit, protože moc pijem, a ty hnusný, se s námi nechtěj moc bavit, protože se styděj J. Prostě kontakt s místními obyvateli byl nulový. Kromě toho teda, kdy se s námi chtěli vyfotit, a že těch fotek bylo hodně, na pár dní jsme byli celebrity J. Bohužel když jsem usínal, tydýti se chtěli tulit. Lehli si ke mně do postele a leželi. Obratným manévrem jsem utekl z jejich spár a lehl si k Jurovi do postele, protože on byl v mé posteli. Za okamžik si ale oba lehli ke mně. Snažil jsem se utéct do své postele, snažil jsem se dostat do úkrytu jako zraněná srnka, ale bohužel…nešlo to…tuto noc jsem usínal, v jedné úzké postílce s Jurou a Urbym, v těsném objetí J.

 

Nastal nový den, my vzali již tři dny nestřízlivého Oldu na výlet do hlavní haly na utkání Finsko – Lotyšsko.

Utkání opět nevím  přesně jaké bylo, ale byli tam pěkný holky i kluci J Cestou zpátky jsme viděli zajímavý úkaz, jak policie roztláčí auto…Bylo to kousek od vstupu do metra, tak jestli to auto i jako z metra vynesli…nevíme.

Uběhl tak další den, Oldík i Urbík opět celý den namol a přišla naše poslední noc v Minsku. Zbytek byl přes den na výletě, my přišli z toho utkání a zjistili, že v druhém pokoji našeho studentského bytu, bydlí nějaké ruskojazyčné osazenstvo. Voják Urby proto usnul na hlídce přímo před jejich dveřmi, hrdinsky bránil náš pokoj i koupelnu a wc, takže kde se ty rusové vychcali, nemám tušení. Hrdina Urby si zasloužil náš obdiv, 3 ze čtyř nocí nespal ve své posteli, ale tentokrát aspoň ve svém bytě J. Navíc celou hlídku před nepřátelským pokojem vykonal sám, bez toho, aniž by nás aspoň požádal o  vystřídání. Hrdina !!!! Ráno po této vojenské noci jsme se sbalili a jeli tak na utkání našich se Švédy. Uklizečky když viděly náš stav, byli asi rády, že nejsou Češky.

 

Oldík se radši před prohlídkou svléknul, ale ani to nepomohlo, aby nabudil aspoň na chvíli dojem seriozního hokejového fanouška J

 

Zatímco já s Urbym jsme se zamilovali do sloupu. Byl moc pěkný a jemný a citlivý….ten sloup teda J

 

No, nějak jsme se všichni opět dostali do areálu, vyvěsili vlajky a sedli si k našemu stolku…..

Ve stanu byla dobrá nálada....

 

Kterou nezkazil ani číšník Olda, kterého jsme poslali pro pivo….co číšník donesl, bez komentáře J J

 

Po utkání jsme dojeli na naši novou ubikaci, protože ubytování v areálu kolejí jsme měli sehnáno jen do neděle, ale my potřebovali ještě jednu noc někde přespinkat. Našli jsme ráj, kde se dalo bruslit a hrát si na Sáblíkovou…..

 

Dali si pár pivek, pokecali a šlo se na kutě. Ráno přišla dopředu objednaná snídaně. Palačinky dělané majitelkou domu. A ty byly…Většina si dala slané palačinky nevím s čím ani, já a Hanča Buchta jsme si objednali sladké, a protože sám sebe považuju za odborníka přes palačinky, musím říct, že tyto palačinky byly dokonalé. Já a Zdenda Pohlreich, nebo jak se Zdenda jmenuje, jim dáváme 3 hvězdičky.

 

Ale čas plynul, ty palačinky i kdybych chtěl se nedaly jíst furt, a přišel čas odjet na poslední utkání s Kanadou.  Rozloučili jsme se sympatickým ubytováním společnou fotkou a naložili nesympatického a stále nestřízlivého Oldu. J

 

    Nasedli jsme do auta, ale Olda stále stál opuštěný venku, jeho auto ho nechtělo. Zželelo se mně tedy opuštěného jihlavského synka a dovolil mu jeti mým autem. Seděl s Urbym J. I když Urbyho v těchto chvílích musím pochválit, konečně vypadl z alkoholového opojení a z jeho dechu bylo cítit i jiné než pivní aroma, na rozdíl od Oldy, který při cestě zpoza zdola sedadla nahmatal petku piva. Byla tam asi 4 dny, nedopitá, byl tam ale jen zbytek. Nicméně Olda to hrdinsky dopil J. To muselo chutnat J. No, ale protože bylo dopoledne a hokej byl až večer, vyrazili jsme společně do města na oběd.

 

 

Cestou jsme s Urbym potkali další sloup, tentokrát hromosvod, který nás velice zaujal. Vůbec, v Minsku mají všeobecně hodně pěkných sloupů a hromosvodů.

Po menších komplikacích, kdy námi vybraná česká hospoda Gambrinus měla narváno týden dopředu, jsme našli knajpu a napapali se. Měli i naprosto vynikající guláš.

 

Cestou jsme našli koníka, který ale nejel…i když mu tydýt Urby dával najíst J

Po tomto neúspěšném pokusu vychovat nového koně Železníka, jsme se rozdělili do skupin a každý si šel po svém. Já, Jura,  Urby a Olda jsme vytvořili grupu A, která si chtěla jít zahrát kulečník, protože Jura už ho tady hrál a ví přesně kde je. Jeli jsme tedy k výběhu asi 8 velkých budov podél hlavní silnice, v jedné z těchto budov se tento kulečník měl nacházet. Ptali jsme se všude, ale kulečník prostě nebyl nikde. Nicméně nám to nedalo a při další akci, opět poslechli tydýta. Skupina A se rozdělila na A1, tu tvořil Jura, který jel jinam, a skupina A2 , ta obsahovala mě, Oldu a Urbyho. Naše skupina chtěla najít jakýkoliv obchod v Minsku. Prostě jakýkoliv. Instrukce, kde se třeba takový jeden krámek nachází, nám podal turisticky atraktivní průvodce Jura před svým odchodem. Jeho instrukce zněla: Dojedete metrem na stanici x, a tam to je…nelze minout…no tak ty vole minout to jde, jak jsme si vyzkoušeli…protože tam prostě nic nebylo. Nevím, jak myslel, že to minout nejde…to jako byla informace pro koho J. Ptal jsem se asi 10 ti lidí, a nikdo prostě tam o žádným krámku nevěděl. Nikdy tam ani žádný krámek snad nebyl. Instrukce zněla, že vystoupíme z metra a je to pod náměstím, vede tam normálně cesta. No tak žádná cesta tam nevede, protože pod náměstím, kromě metra, prostě nic není. Jen dement mohl uvěřit informacím tohoto zkušeného průvodce Běloruskem. Nicméně co teď. Stál jsem s jedním tydýtem a stále pijícím Oldou, kterému se chtělo srát a chcát na nákým náměstí někde v Minsku a potřebovali jsme krámek. O jednom takovém jsme ale věděli. Byl úplně na druhém konci města, velkém cca jak Praha, Brno a Ostrava dohromady. Dali jsme hlavy dohromady a vymysleli velký a geniální plán. Pojedeme na konec města, do toho krámku, tam nakoupíme a pojedeme zpátky J Takže prostě pojedeme přes celý město, tam si koupíme naký čokolády a čaj pro rodiče a pojedem zpátky. Pivo kupovat nebudeme, to je těžký, to koupíme až na benzince v noci. A jak jsme si usmysleli, tak i vykonali. Asi po hodině a půl jsme dojeli k našemu krámku J tam si koupili nějaké drobnosti a jeli zpátky, čas buly se totiž nebezpečně blížil J.

Utkání s Kanadou si zejména holky užívaly v českém kotli, který se utvořil v místě, kudy naši hokejisté chodili na led. My zůstali v horních ochozech. Byli zklamáni průběhem zápasu, kdy se vyznamenal zejména rozhodčí. Při gólu na 2-4 to trošku s námi zacloumalo, svlékl jsem bundu, při gólu na 3-4 jsme rozpoutali klasickou jihlavskou gólovou radost, strkali do sebe, lezli snad i na stropě, nevěřící Bělorusové sedící v blízkém okolí nás, nespouštěli prst ze svých foťáků či mobilů, a fotili si stádo blbců, radujících se z gólu. Svlékl jsem tedy i mikinu a byl ochoten při vyrovnávajícím gólu jít do půl těla. Jura měl ten samí pocit ze zápasu, i s ním to cloumalo. Bohužel naši gól nepřidali a prohráli jsme 3-4.

Nic se nedalo dělat, prohráli jsme a vydali se tak na cestu zpátky. Mé auto si ještě potřebovalo nakoupit piva, tak jsme zastavovali, kde se dalo, ale nikde nic. A když už měli otevřeno, tak pivo v době od 8 večer do 8 ráno neprodávají. Kde to jsme!!!! Fantastické. Chtěl bych vidět benzinku za Prahou, kam by jsme přijeli z výjezdu do Litoměřic třeba, abychom se tam dozvěděli, že pivo sice maj, ale neprodaj J.

 

Psali jsme si s Palim, kde jsou, že čekají na 15 kilometru na červené benzince. My jeli ke konci rychle, ale nenašli jsme ani je, ani červenou benzinku J Jeli jsme teda dál, opět jim psali, kde jsou. My mezitím díky navigaci, která nás vedla do prdele, najednou stojíme ve frontě na hranicích J Navigace vymyslela zkratku, která není ani na google mapě a pravděpodobně jí už nikdy žádný turista nepojede J. Přišla zpráva od Paliho, že jsou za náma. Někde jsme je předjeli, ale kde…nemáme tušení.  Čekala nás ale procedura nazpátek. Opět papíry a papírování a buzerace a byrokracie. Navíc jsem někam založil jeden z důležitých papírů nutných k dostání se na svobodu a nemohl ho najít. Auto jsme odstavili, nadával jsem jak kokot, že ten papír mě nedali, až jsem ho našel J. Zalezl jsem po právu nasrán do auta, díky mé nynější jemně korpulentnější postavě, kterou jsem nikdy neměl, mé funkční orgány rozdávající pohybové rozkazy do mých končetin  nejsou v plné kooperaci se zbytkem mého těla  a proto jsem při sedání nechtěně na delší dobu stiskl klakson auta na znamení vítězného odjezdu a radši hodně rychle odjel .J

 

Po tomto manévru, adrenalinově poznamenám zážitku, jsme za hranicemi chtěli počkat na zbytek, ale po zprávě, že stále čekají na hranicích, jsme jeli pomalu směr Varšava, že nás dojedou. Ale ani po hodně dlouhé době nás nedohnali. My projeli Varšavou, oni byli teprve na začátku tohoto velkoměsta v ranní špičce, které jsme o pár minutek utekli.  Hanča řekla, že ji ve 3 jede přímej vlak do Počátek, autobusem se jí nechce, takže na to šlápnem. Předal jsem řízení Jurovi….a jeli do Wroclavi J Další šok nastal, když jsem se kouknul na stav benzínu a tam ukazatel ukazoval dojezd 11 km. Jura si to v klidu ale pádil dál, naštěstí brzo vysvitla nějaká benzinka. Jinak by měl asi co vysvětlovat J. Dojeli jsme do Čech a na první benzině si dali páááárek v rohlíku, ten chutnal.  Zbytek byl ještě na obědě ve Varšavě. Zbylé čtvrté auto Kotenovců už bylo dááávno doma J Ty odešli ještě před koncem utkání a jeli rychle dom. Byli doma, když my jsme byli ještě v Bělorusku snad J

 

Hanču jsme vysadili včas, vlak stihla, i ostatní auta dojela v pořádku. A tak to přátelé, má být. Myslím, že výlet se podařil, do konce života bude na co vzpomínat, a vy, co jste se rozmýšleli, zda jet či nejet, a poté zvolili variantu nejet, můžete jen litovat.

 

Díky všem, i Oldovi J, bylo to supr.